Soukromí podnikatelé se živí v podstatě podle jednoduchého schématu. Buď nabídnou své znalosti a dovednosti, které se hodí někomu jinému, kdo jim za to adekvátně zaplatí, nebo něco nakoupí, svou prací tomu přidají určitou hodnotu a pak to se ziskem prodají dál.

Ať už jde o tu nebo onu variantu, jde v zásadě o to, aby to, čemu se někdo takový věnuje, přinášelo dostatečné zisky. Takže se tu musí uzavírat buď tu a tam skutečně velký obchod, nebo průběžně spousta drobných transakcí, případně obojí zároveň. A to musí vést v konečném důsledku k tomu, aby měl podnikatel příjmy, z nichž vyžije a jimiž současně zaplatí i všechny výdaje, jež s jeho podnikatelskými aktivitami nějak souvisejí.

Jenže mají soukromníci vždy jistotu, že si na potřebné peníze přijdou? Samozřejmě, že nemají. Ti si musí sehnat někoho solventního, kdo je schopen jim platit, a musí mu nabídnout něco, za co je dotyčný zákazník ochoten své peníze vynaložit. A to není zaručeno žádnými zákony či předpisy. To musí každý soukromý podnikatel dokázat sám s využitím vlastních sil a schopností.

A když to nedokáže? Když někdy jeho příjmy nedosahují ani zdaleka takové výše, jaká by byla žádoucí k pokrytí všech výdajů? Pak se dá buď zkrachovat, nebo se dá získat nebankovní americká hypotéka, díky které jsou peníze k dispozici i tehdy, když si je soukromník právě nevydělá.

Taková hypotéka může být tedy vítanou pomocí. A lze kvitovat s povděkem, že se dá tato získat docela snadno. Není to totiž bankovní půjčka, a proto se u ní nelpí na mimořádně vysokých příjmech žadatele, na registrech dlužníků bez záznamů a dalších pozitivech. Tady je daleko důležitější, zda se zájemce o tuto půjčku dokáže zaručit za její splácení zástavou nemovitosti a má aspoň na minimální splátky.

A protože to může nabídnout kdejaký podnikatel, obvykle se tu uspěje. A podnikání je zachráněno. A podnikatel spolu s ním.